Zásnuby po hokejovém zápase, svatební obřad v katedrále, koordinátorka, díky níž si mohla svůj den skutečně užít, a pocit, že všechno zapadlo přesně tak, jak mělo. Svatba Míši a Saši Salákových se sice odehrála v mladém věku, ale s jasnými hodnotami, na které se nezapomíná ani po letech.
Pamatujete si na okamžik, kdy Vás Saša požádal o ruku? Měla jste tušení, že k tomu dojde, nebo Vás to úplně zaskočilo?
Bylo to zhruba po třech letech našeho vztahu, žili jsme společně ve finském Turku. Rozhodně jsme se o tom dopředu bavili, ale že bych tušila, kdy to přijde, to zase ne. Ale asi oba jsme cítili, že je to ten správný krok a přišel v ten nejlepší okamžik. Oběma nám bylo třiadvacet, takže mladí, ale asi od začátku jsme věděli, že manželský svazek je pro nás důležitý. Požádal mě kolem desáté večer po jeho hokejovém zápase, vzal mě před místní katedrálu a tam poklekl. Bylo to krásné, romantické a rozhodně velké gesto. Požádal mě 3. 3. 2009, svatbu jsme pak měli 3. 7. 2010.
Řešili podobu svatby už před zásnubami? Měli jste představu a shodli jste se na ní?
Před zásnubami jsme nic neřešili, nebylo to téma, o kterém bychom se bavili. Všechno přišlo až po zásnubách. Naplánovali jsme datum, to bylo nejpodstatnější. Vzhledem k hokejovému volnu jsme se museli vejít do okna tří volných týdnů. Měli jsme to naplánované tak, abychom ještě týden po svatbě měli volno na svatební cestu, jelikož hned po svatební cestě jsme se stěhovali do Ameriky.
Co následovalo po volbě data?
Chtěli jsme mít svatbu třetího, vzhledem k tomu, že jsme se zasnoubili 3. 3., a podle toho jsme pak hledali místo. Svatbu jsme chtěli v kostele, o tom jsme taky nemuseli dlouho diskutovat, i když manžel nebyl pokřtěný. Měli jsme vybrané dva kostely, nakonec jsme se ale rozhodli pro katedrálu v Českých Budějovicích. Pak jsme vybrali místo pro oběd a následnou párty.
Jaké bylo Vaše zadání pro svatební šaty? Měla jste jasnou představu, nebo jste vybírala srdcem?
Chtěla jsem být ta nevěsta s velkými, možná až princeznovskými šaty. Byla to taková klasika. Veliká sukně, korzet a dlouhý závoj. Dnes bych už vybírala jinak, každopádně tenkrát byly právě tyhle jasnou volbou.
Kdo Vám tehdy pomáhal s organizací? A byl někdo, komu jste vděčná dodnes, že ten den klapl tak, jak měl?
Jestli jsme o něčem byli hned na počátku oba přesvědčeni, tak o tom, že si najmeme svatební koordinátorku. Rok před naší svatbou měla na Hluboké nad Vltavou svatbu Iveta Bartošová, její svatba mi přišla pěkná a určitě náročná, a tak jsem se rozhodla, že si najmu koordinátorku, která její svatbu připravovala. Pro následnou svatební hostinu a párty jsme zvolili stejné místo, kde měla svatbu i Iveta, a to zámecký hotel Štekl, který je hned pod zámkem Hluboká nad Vltavou. Byla jsem koordinátorce vděčná za to, že jsem se o nic nemusela starat. Měla na starosti úplně vše, až na pár detailů, kterých se ujali členové naší rodiny, a nakonec se ukázalo, že to byl jen stres navíc, jak pro ně, tak i pro nás.
Byla nějaká část svatby, kterou jste si vysnila dopředu – a skutečně dopadla přesně tak, jak jste doufala?
Vždycky jsem chtěla mít svatbu v kostele před Bohem. Jsem věřící a sňatek mimo kostel by pro mě postrádal smysl. Právě ta část v katedrále, kdy jsme si říkali své sliby, byla naprosto dokonalá. Celá svatba nakonec dopadla ještě mnohem lépe, než jsem si kdy vysnila.
Říká se, že při každé svatbě se něco nepovede. Přihodilo se něco i Vám, co jste tehdy museli řešit „za pochodu“?
Jak jsem již zmiňovala, pár detailů si vzali na starost členové naší rodiny. Můj táta měl například na starosti taxíky pro naše příbuzné, kteří přijeli ze zahraničí. Během svatby za mnou pak chodil a chtěl vědět, koho kam a kdy poslat, jenže já jsem tyto informace vůbec neznala. Bylo to zbytečně stresující pro všechny zúčastněné. Všechno ostatní řešila koordinátorka a bylo to skvělé. Jako nevěsta jsem si chtěla náš velký den užít, a ne ho organizovat, což se nám nakonec podařilo.
Když se ohlédnete zpětně, jak byste popsala atmosféru Vaší první svatby jedním slovem – a proč právě tímto?
První a poslední. Oslava lásky. 🙂
Co pro Vás osobně bylo při plánování svatby nejdůležitější? Měli jste s manželem jasnou představu, nebo jste nechala věci plynout?
Krásné místo obřadu, což byl kostel, a pak místo následné hostiny a párty, což se povedlo na jedničku.
Každá nevěsta si po letech vzpomene na něco, co by dnes udělala jinak. Platí to i pro Vás?
No jasně. Teď by naše svatba vypadala úplně jinak a taky by byla mnohem, mnohem dražší (smích). Ale bylo nám před dvacet, všechno okolo sebe jsme vnímali jinak, byla jiná doba, takže na náš tehdejší věk a dobu byla ta svatba dokonalá.
Uběhlo patnáct let a vy jste se rozhodli obnovit si manželský slib. Co bylo impulsem k tomuto rozhodnutí?
Impulsem byla vlastně úplná samozřejmost. Je za námi kus společného života a za tu dobu jsme oba vyrostli. Zkušenosti nás posílily, láska zesílila a cítím k manželovi ještě hlubší respekt a blízkost než v den svatby – takže to přišlo naprosto přirozeně. A jak lépe těch patnáct let oslavit?
Tentokrát jste zvolili renesanční kapli v Arcibiskupském paláci – jedno z nejromantičtějších míst v Praze. Čím si vás tohle místo získalo?
Kaple má nádhernou, intimní atmosféru. Navíc jsme chtěli něco jiného než při první svatbě, něco, co odpovídá našemu dnešnímu životnímu tempu a hodnotám. Teď už je naším místem i srdcem Praha, takže když nám pan arcibiskup vyšel vstříc, byli jsme oba nadšení.
Jak jste vnímala samotný den obnovy slibu – jinak než ten svatební? Byla jste víc dojatá, klidnější, nebo naopak?
Byla jsem klidnější. Tentokrát jsem všechno cítila mnohem hlouběji, jinak. Jako by mi každé slovo, které jsme si říkali, docházelo s větší vahou.
Děti byly součástí celé ceremonie. Zapojily se i aktivně, nebo si to spíš užívaly jako hosté?
Byly hosty. Bylo pro nás důležité, aby vnímaly, že rodina má svou historii a že jsme ji tvořili i kvůli nim. Jsem ráda, že mohly vidět, co je pro nás opravdu důležité.
Byla pro vás obnova slibu jen krásným symbolem, nebo i novým začátkem? Cítíte, že se po těch patnácti letech něco mezi vámi s manželem proměnilo?
Je to nejen ohlédnutí zpět za šťastnými a překrásnými patnácti lety, ale zároveň i symbol naděje do let, jež jsou před námi. Že to bude ještě krásnější, hlubší – a že právě tohle pro nás slib znamená.
Řekla jste: „Děkuju za tvou lásku, za to, jaký jsi, Sašo.“ Pokud byste měla dnes napsat vzkaz pro budoucí nevěsty, co byste jim poradila o tom, co je v manželství opravdu důležité?
Aby si vybraly partnera, se kterým je jim dobře i v těch obyčejných chvílích. Život je plný krásných okamžiků, ale manželství stojí hlavně na těch obyčejných. A také aby si vždycky nechaly prostor pro humor, laskavost a trpělivost. Všechno ostatní se dá vyřešit.
Máte za sebou dvě „svatby“ – jednu před patnácti lety a jednu v krásném zralém období vztahu. Co byste si přála, aby si každá žena odnesla z té své – bez ohledu na rozpočet nebo výzdobu?
Aby si pamatovala především to, jak se v ten den cítila. Ne to, jaké byly šaty, kdo kde seděl nebo co se servírovalo. Právě ty pocity jsou tím, co zůstane. A také bych přála každé ženě, aby její svatební den nebyl snahou o dokonalost, ale skutečnou oslavou jejího vztahu a nových začátků.
0 Komentářů